Reklama
 
Blog | Nikola Tenevová

Válečné zpravodajství: specifická povaha a budoucnost této profese

Těžko bychom v České republice hledali někoho s podobnými zkušenostmi, jako má velvyslankyně Janina Hřebíčková, vedoucí mise OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), bývalá válečná reportérka pro BBC, CNN a televizi OSN, UNMIK Tv. Minulou neděli jsem měla možnost pobavit se s touto výjimečnou ženou s příjemným hlasem na téma radosti a útrapy profese válečného zpravodaje. 

Začala bych otázkou týkající se motivace. Co Vás, Janino, motivovalo vydat se do konfliktní zóny jako reportérka?

Zní to možná idealisticky pro rok 2014 a pro Vaši generaci, ale je to pravda. Já jsem prostě chtěla pomoct lidem, protože jsem věděla, co to znamená žít pod nedemokratickým režimem, neznat informace, nemoci si je roztřídit, nemoci si udělat vlastní názor, mít takové to komunistické kolektivní myšlení, kterému nás nutili. My jsme celý život tajně ve 4 hodiny ráno poslouchali buď BBC nebo The Voice of America nebo Radio Free Europe a riskovali jsme, jestli nás někdo udá nebo jestli nás někdo zavře.

Využiju toho, že jste vlastně první ženou, se kterou mám možnost bavit se o válečných konfliktech. Tak se zeptám: Vy osobně vidíte nějaký rozdíl mezi mužem-válečným reportérem a ženou-válečnou reportérkou?

Reklama

Ne. Podle mě není opravdu vůbec žádný rozdíl v tom, jak kvalitní práci ten muž nebo ta žena udělá. V čem ale je rozdíl, to je v přístupu té ženy či toho muže. Například já jsem měla rodinu, takže jsem od prvního dne všem tehdejším šéfům, všem politikům i diplomatům říkala: „Podívejte se, já budu vyrábět ty dokumenty a potom je i budu řídit, ale pod těmito podmínkami: nikdy nepůjdu do střelby, nikdy nepůjdu vědomě tam, kde jsou odstřelovači, nikdy nepůjdu vědomě tam, kde vybuchují bomby, kde není žádný asfalt a hrozí výbuch min“. Myslím si, že to byl jenom můj ojedinělý případ toho, že jsem chtěla vědomě chránit svoje dítě a rodinu a nevystavovat se nebezpečí jenom proto, že získám o několik desítek tisíc dolarů více za perfektní a ojedinělou reportáž. Rozdíl je jenom v tom, co si sami reportéři řeknou, jakou si stanoví vlastní hranici, na čem se domluví sami se sebou a jaký mají vlastní důvod, osobní či jiný, tu práci dělat a vystavovat se tomu nebezpečí. Já jsem byla v nebezpečí mnohokrát, ale nevědomě.

Ptala jsem se na to například i v souvislosti s arabskými zeměmi, kde pozice ženy je úplně jiná než ta evropská. Jak se právě tam dívají na evropské reportérky?

To je jiná věc. To, co jsem říkala předtím, platí pro region Západního Balkánu. Když jsem se pohybovala například v Izraeli, v Gaze, okupovaných územích, v Libanonu, v Sýrii nebo v Iráku, tak tam se na ženy reportérky dívají s respektem nebo s despektem. Většinou nechápou, proč to děláme, když máme sedět doma, starat se o děti, o manžela a vařit. Jednoduše si o Vás myslí, že máte nějaký velký problém, osobní, sexuální či jiný. Jako by Vám něco scházelo, když jste se rozhodla pro takovou práci. Ne, že by Vám bránili v té práci, nikdo mi neřekl, že se mnou nebude spolupracovat, protože jsem ženská. Samozřejmě jsem musela respektovat veškerá kulturní a jiná pravidla. Tam, kde jsem nemohla jít v šortkách, tak jsem v šortkách nešla. Tam, kde jsem věděla, že nemůžu podat ruku, protože dotyčný by ji nepřijal od ženy, tak jsem mu ji samozřejmě nepodala. Tam, kde jsem musela mluvit tiše, tak jsem mluvila tiše. Takže já jsem se vždycky snažila respektovat to, co bylo zapotřebí, a z druhé strany mně nikdo v mé práci nebránil. Ale mnohokrát jsem cítila, že se na mě dívají trošku s despektem. Ne kvůli práci, ale kvůli tomu, že jako ženě mi asi něco schází, když dělám to, co dělám.

Byla jste někdy napadena v konfliktní zóně?

Napadena jsem nebyla, zaplať pánbůh, nikdy. Doufám, že se to ani nestane nikdy v budoucnu. Nebyla jsem sice napadena osobně člověkem, ale byla jsem mnohokrát v nebezpečí napadení, ale nějakým způsobem jsem to dokázala zvrátit. Například, když jsme jeli džípem ve válce v Chorvatsku územím tzv. nikoho, severní Krajinou, která byla pod kontrolou deprimovaných, zcela zdrogovaných Srbů, kteří vůbec nevěděli, co dělají, co říkají. Stříleli prostě jen tak do lidí, kdy se jim zamanulo. Když jsme se chtěli dostat do Kninu, museli jsme projet z Plitvických jezer, kde byla báze české armády, celým tímto územím. Všude byly desítky vypálených vesnic, domů, hospodářství. Nicméně ty skupiny tu a tam vylezly z nějakých lesů nebo z nějakých hor. No a takhle my jsme jeli s tím mým kameramanem, měli jsme džíp OSN a v něm aparaturu za 200 tisíc dolarů. A oni nás zastavili. Tam je otázkou, jakou máte vyvinutou sociální kulturu, jak máte vyvinutou schopnost jazykovou, hereckou, diplomatickou a zpravodajskou. Tam se mi vlastně podařilo ze sebe udělat bosenskou uprchlici.  Díky tomu nás nezabili, ani nám nesebrali tu aparaturu. Sebrali nám jen auto a nechali nás v těch polích s aparaturou v mínus dvaceti. Ale to bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Mohlo to dopadnout jinak, mohlo to dopadnout tragicky. A takovýchto okamžiků bylo během těch deseti let života a práce ve válce více.

Tady se dostáváme k lingvistické otázce. Já vím, že Vy mluvíte plynně šesti jazyky, takže netuším, zda jste měla někdy potřebu zaplatit si tlumočníka při Vaší práci reportérky. Vím ale, že žurnalisté, zvláště ti z BBC a CNN, si tlumočníky platí a na nich potom závisí celá jejich práce. Myslíte si, že tímto může být jejich reportáž zkreslená?

Naprosto může být zkreslená. Já mám vlastně vystudováno překladatelství, tlumočnictví. Proto vím, jak musíte být strašně seriózní a zodpovědná, abyste se snažila přetlumočit ne slova, ani ne věty, ale tu pravdu, ten kontext, ve kterém Vám to daný člověk říká. A to šíleně těžká mravenčí práce. Většinou tam, kde ti tlumočníci jsou, tak to jsou velice citlivé politické situace, které je mohou stát i život nebo vězení. Spousta těch tlumočníku se bojí a dělá to jenom proto, aby dostali pár peněz a mohli uživit svou rodinu. Takže někdy ti tlumočníci ani nepřeloží to, co mají, protože k tomu nemají odvahu.  Práce tak může být zkreslená velice. Ti dobří profesionální reportéři to dělali tak, že si ty tlumočníky brali dva nebo je střídali každý měsíc, aby se ujistili o pravdivosti překladů. Ale to si mohli dovolit jen ti, kteří je mohli zaplatit. Já jsem na Západním Balkáně nepotřebovala tlumočníka, protože jsem těmi jazyky mluvila, a proto si taky myslím, že mé reportáže byly kvalitní. Ale na Blízkém Východě, kde neumím hebrejsky ani arabsky, jsem buď pracovala s lidmi, které už jsem znala, to znamená, že jsem jim mohla věřit. Nikdy jsem nepracovala s člověkem, který by nebyl už předem ověřený. 

Přesunula bych se k otázkám etiky. Často se mluví o nutnosti od sebe odlišovat dvě stránky osobnosti, tu „lidskou“ a tu „profesionální“. Jako lidé mají žurnalisté v extrémních situacích nutkání zasáhnout, pomoci odvrátit nějakou tragédii, ale jako profesionálové, objektivní svědkové, nemůžou. Jak jste na tom Vy s tímto rozdvojením osobnosti?

My, když jsme byli v Sarajevu, tak jsme pomáhali. Řeknu Vám to takhle. Jdete k tržnici, vidíte tam stovky lidí, kteří nakupují chleba a stojí na něj dvě hodiny frontu. Najednou vybuchne bomba a z těch lidí jsou jenom penisy, krvavé oči, hlavy a části těla… Samozřejmě jsme šli okamžitě pomáhat spolu s Červeným křížem a nikdy jsme to netočili. Nebo když jsem byla v Mostaru v evropskounijním hotelu, což bylo sídlo tehdejšíhoevropskounijního představitele pana Košnika, a bylo to jediné místo v celém spáleném a zničeném Mostaru, které bylo považováno za bezpečné.  A já jsem měla pokoj 7 metrů pod jeho pokojem. V noci Chorvati vystřelili protitankovou střelu, ale, bohužel, ta střela, která měla zabít pana Košnika, proletěla jeho pokojem a balkónem. On tam naštěstí nebyl, ale ta střela dopadla na můj balkón, kde jsem ještě před minutou seděla, tehdy jsem ještě kouřila, a celý ho zrušila. Jak padaly ty trosky z toho balkónu, tak zranily lidi pod ním. Takže my jsme šli a pomáhali jsme těm lidem. A teprve potom jsme to začali točit. Stejně jsme byli první, protože žádný štáb v tomto hotelu tehdy nebyl. Vždycky jsme pomáhali nejdřív lidem.

Možná, že následující otázka Vám bude připadat hloupá, ale pro mě, která jsem nikdy nezažila nic podobného, je celkem zásadní. Znecitliví člověk pohybováním se ve válečném prostředí? Vnímáte stále nebezpečí i po několika týdnech či měsících strávených ve válečné zóně?

Pořád. Proto jsem toho potom nechala. Protože když jste člověk vnímavý a citlivý, tak tušíte, co se všechno může stát. Samozřejmě, že vědomě jsem nikdy nešla do předem jasných nebezpečí.  Ale například do toho hotelu, o kterém jsem teď vyprávěla, tam jsme jeli, protože tam byla španělská, britská a německá armáda. Ten hotel tři roky nikdo neodstřeloval, bylo to nejbezpečnější místo v celém Mostaru. A taky jediné místo, kde jste mohla v klidu přespat a vysprchovat se. Takže když jsem tam jela, vědomě jsem předem nic neriskovala. Ale přesto někde v hloubi duše jsem věděla, že ve válečných oblastech se to vždycky může stát. A taky že se to stalo. Vždy, když pracujete v oblastech po válce, po konfliktu nebo v místech,  kde se ještě nestabilizovaly demokratické bezpečnostní a politické struktury, kde situaci ovládají zkorumpované skupiny lidí,  kde nefungují dobře nebo vůbec mechanismy vlády, práva, zákonu aobrany, tak víte, že tohle se může vlastně stát kdykoliv.

Jak je to ale s vnímáním násilí? S potkáváním se s mrtvými těly, které je na denním pořádku? Když něco takového vidíte poprvé, musí to být strašný šok. Když jste však v tom prostředí už nějaký čas, tak se to asi stane denní rutinou? Když se nad tím ale zamyslíte, je hrozné brát to jako rutinu.

Právě že pro mě osobně, nemluvím teď za ostatní, se to nikdy nestalo rutinou. Proto jsem musela té práce nechat.  Zlom nastal v roce 2003 v Iráku, kde vybuchla 19. srpna 2003 budova OSN. Já jsem tam měla obědvat. A jenom proto, že jsem se sprchovala o pět minut déle, tak jsem na ten oběd nedojela. Mí přátelé tam všichni zemřeli. To byla poslední kapka po těch jedenácti letech, kdy jsem rezignovala. Zavolala jsem ministrovi zahraničních věcí – to už jsem nebyla novinářka, byla jsem diplomatka, ale to nevadí- že končím. Už jsem v těch válečných a poválečných oblastech nemohla dál být. Už jsem nemohla. Buď bych se musela zbláznit, anebo bych musela nedělat tu práci dobře, protože bych byla zahořklá a byla bych jenom jednostranná. Nebyla bych schopna vidět názory dalších stran. Tím to pro mě končilo a už bych nikdy do žádných válečných oblastí nemohla jet, protože je to strašné, Vám říkám. Já se teď se o tom bavím poprvé s Vámi po 18 letech a mám husí kůži, je mi špatně a bolí mě břicho, protože před sebou vidím ty stovky situací, míst a lidí a to, čím prošli. Ono je to možná na nějakou knihu, na nějaký velký dokumentární film, třeba až budu v důchodu…Mám stovky svých dokumentů z těch devadesátých let, ještě na starých betách a VHSkách…..

To je opravdu šílené. Pro mě osobně je to něco, co mě velmi zajímá. Vždycky si představuju sebe v takovýchto situacích, jak bych asi reagovala. I když to si člověk, dokud to opravdu nezažije na vlastní kůži, neumí vůbec představit.  Je jedna věc, jak tyto zážitky mohou ovlivňovat Vaši práci, jak jste právě řekla. Druhá věc pak je, jak se po návratu s tím vším člověk vyrovná. Když jste se vrátila do Česka a měla jste čas se na chvíli zastavit a uvědomit si teprve, co jste vlastně viděla, jaké hrůzy jste zažila, to musí být strašně náročné na psychiku, nějakým způsobem to vůbec strávit. Nevím, jestli zrovna Vy osobně nebo někdo z Vašich kolegů musel například vyhledat odbornou pomoc. Existují také centra, která pomáhají žurnalistům se s těmito traumaty vyrovnat.

Pro mě život v Praze a v České republice neměl po příjezdu žádný smysl, žádná práce neměla smysl. Všechno mi připadalo dětinské a stupidní a naprosto nereálné. Lidi se svými bolístky mi připadali pitomí, všechno mi připadalo hloupé. Nemohla jsem tam najít žádné štěstí, protože celý národ mi připadal, že si ničeho neváží, že jsou to nihilisti, kteří si nevidí na špičku nosu. Jsou zdraví, mají domy, auta, mají práci, mají peníze, děti jim chodí do školy, můžou si cestovat, a přesto jsou pořád naštvaní a pořád na něco nadávají. Najednou jsem ty české lidi začala skoro až nenávidět. A měla jsem k nim velice negativní vztah kromě pár svých přátel, ale ani jim jsem to nemohla vyprávět. Dostala jsem se do strašné izolace, protože ty hodnoty se Vám posunuly o míle, o tisíce kilometrů se Vám posunul Váš přístup k životu, co od života chcete a proč. Když jste ve válce, nebojíte se, protože děláte to, co musíte, a věříte, že pomáháte těm lidem. Ale pak když se vrátíte, tak to bylo úplně to nejtěžší. Takže jsem musela chodit k psycholožce, abych o tom hodně mluvila. Dodnes pro mě není snadné najít v České republice práci,  která by mě naplňovala. Takže jsem ráda za současnou práci v Černé Hoře, kde se snažím pracovat na projektech, které dávají smysl pro rozvoj této země. Tato diplomatická práce mě naplňuje. Sice bych ráda už byla doma, jsem starší, věci Vás unavují více než před deseti lety, je to přirozený vývoj. Ráda bych byla se svojí rodinou a přáteli, ale stejně tak jako investigativní publicistická žurnalistika, práce v mírových misích OSN nebo česká či zahraniční diplomacie, to vše podminuje Váš život a práci více v zahraničí než doma.  

Myslíte si, že by se do řešení tohoto problému měla zapojit i mediální organizace, která žurnalistu vyslala do zóny konfliktu? Mně osobně to připadá trošku jako alibismus, i když my v Česku jsme asi ještě nedošli do takového stádia, kdy by se ustanovila nějaká organizace, která by pomáhala žurnalistům vyrovnat se s traumatickými zážitky. I proto, že jich je u nás minimum, kteří něco takového zažili. Ve Velké Británii, například, je takových asociací hned několik.

To je naprosto pravda. Naše společnost je teprve pětadvacetiletá po změně režimu. To je jako u lidí. Nemůžete čekat od pětadvacetiletého člověka moudrost šedesátiletého člověka.  Stejně tak naše demokracie se nemůže vyrovnat sto let trvající demokracii. My jsme teprve na začátku, teprve se hledáme. U nás v České republice nikdo neví, co znamená investigativní novinařina, co znamená válečná novinařina, co znamená průzkum, co obnáší udělat opravdový dobrý rozhovor. A už vůbec nikdo neví, čím si ti lidé, nejenom novináři, ale i jejich kameramani, kolegové, kteří dělají jinou práci, čím vlastně procházejí a co všechno musí udělat, zařídit a vymyslet, aby mohli dát lidem vědět, o co se v daném konfliktu jedná. Měli bychom mít, přesně jak jste řekla, nějakou asociaci, kde se o tom minimálně začne mluvit. Před časem jsem učila na Metropolitní univerzitě. Vysvětlovala jsem  nutnost komunikace mezi státními institucemi, novináři a nevládními organizacemi, jaký leadership je důležitý, aby ta komunikace fungovala.Další důležitou složkou byla právě ta nutná komunikace, která by poskytla informace a přes ty informace potom i podporu pro tyto věci. Ať už když se ti novináři vrátí nebo i když tam třeba jsou dál, protože ono stačí třeba zatelefonovat, zamejlovat, vědět, že někdo o Vás ví, že to s někým můžete probrat, že se můžete na něco zeptat. Kdežto takhle jste vlastně odkázaní úplně sami na sebe, jako jsem byla já v těch 90. letech.

Přešla bych k poslední otázce, pokud dovolíte, a už Vás nechám běžet. V dnešní době vidíme stále více žurnalistů freelance ve válečných zónách. Myslíte si, že je to dnes převažující trend? Přijde mi, že médiím obecně se už nevyplatí posílat své žurnalisty do zóny konfliktu. Velkým mediálním společnostem, jako jsou právě BBC, CNN či Reuters, se vyplatí koupit si zprávy od jiných. Možná, že válečné zpravodajství už ani není diváckou prioritou. Co si o tom myslíte?

Myslím si, že jdete správným směrem ve Vašem průzkumu. Myslím si, že skutečně v dnešní době je jedním z důvodů to, že ty velké společnosti za to nechtějí platit, protože si to potom mohou koupit od těch freelancerů nebo od jiných společností. Ale je to také tím, že globalizace nás strašně pospojovala, sociální média a vůbec veškerá IT technika nám všem umožňuje dozvědět se o různých věcech a událostech kdekoliv na světě. Tím pádem snížila hlad veřejnosti plus těch velkých společností po tom, vysílat své vlastní lidi do válečných zón. Strašně se tak zploštila kvalita informací. Kvůli toho, že si lidé informace dohledají sami na svých počítačích, si společnosti myslí, že už není zapotřebí posílat své profesionály. Já si osobně myslím, že je to strašně špatně. Je to úpadek morálky, profesionality a vůbec hodnot v globálním měřítku. Celá ta globalizace a celé to „interpropojení“ pomocí počítačů je skvělá věc, kdy si člověk může nastudovat, vybrat, udělat si svůj vlastní názor, nemusí čekat, až mu to v rozhlase či televizi někdo sdělí. Ale z druhé strany to nebezpečí toho zploštění, těch stereotypů a předsudků je mnohem větší. Místo toho, aby ty profesionální mediální instituce budovaly kvalitní zpravodajství a vedly k němu své zpravodaje, aby budovaly zpravodajství, které nabídne těm lidem ještě něco navíc, než to, co si oni sami vyhledají na svých laptopech, tak se ubírají trendem jednoduchosti a komfortu. Jim je vlastně jedno, jestli je to kvalitní zpravodajství, kvalitní publicistika. Důležité je, že za to nemusí zaplatit. Proto spousta lidí, kteří mají svědomí a kteří chtějí poskytnou jinou informaci, než je ta zploštělá v tom digitalizovaném světě, se do válečných zón vydává jako freelance.

Takže kdybychom měly společně předpovědět budoucnost profese válečného zpravodaje, můžeme říct, že tady bude více freelancerů a méně reportérů vysílaných do konfliktních zón pod záštitou nějakého média?

To si přesně myslím.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama